Chci, aby obyčejní lidé měli v sociální demokracii zastání

Dnes, na 42. sjezdu ČSSD jsem obhájila post místopředsedkyně sociální demokracie. Děkuji za důvěru. A tady máte můj projev.

I když to dnes může vypadat zadlouho a neuvěřitelně, přijde čas, kdy pandemie začne zvolna ustupovat, a pak konečně nadejde i den, kdy úplně skončí. Těšíme se na ten den jako na žádný jiný. Bude to den, kdy děti půjdou znovu do školy jako dřív, kdy budeme moci znovu bez strachu navštívit své blízké, každý z nás půjde do práce a pak vyrazíme za zábavou. Bude to den, kdy sundáme respirátory a znovu si uvidíme do tváří.

Už teď je ale potřeba myslet na to, co přijde potom. Protože návrat do normálu po velké krizi nikdy není návratem do stavu světa, který jsme znali před ní. Řada lidí přišla o své nejbližší, mnoho jich nemůže vykonávat své povolání a strádá, jiní jsou naopak přetíženi a další na krizi bohatnou. Společnost je rozdělená víc než kdykoliv před tím a všichni se snaží vyhnout té zásadní otázce: Kdo zaplatí účet za covid?
Ten obrovský nápor epidemie zvládá naše zdravotnictví hlavně proto, že má velmi dobrý základ: zdravotní péče je u nás všeobecně dostupná, kvalitní a levná. Nikdo z ní není vyloučen, pro nikoho není nedosažitelná. Nejsme ve Spojených státech. Je to proto, že zde nikdy nevznikl paralelní systém zdravotnictví jen pro movité, že byla odmítnuta spoluúčast a že nemocnice, a hlavně pojišťovny zůstaly veřejným majetkem. To my – sociální demokraté – jsme naše zdravotnictví v minulosti opakovaně ubránili!

Všechno něco stojí. A každý rozpočet má svoji příjmovou a výdajovou stránku. Jenom úplný ignorant může ve stejném okamžiku, kdy má stát gigantické výdaje na pomoc občanům v pandemii, snížit o sto miliard i rozpočtové příjmy. Viděli jsme před pár měsíci, že právě to se stalo. Zvýšení výdajů, nárůst dluhu a snížení příjmů, a tedy i schopnosti dluh splácet povede novou vládu za půl roku k jedinému: k návratu k tupým škrtům, k rozprodeji majetku státu a privatizaci veřejných služeb. A protože to nebude stačit – ke zvýšení spotřebních daní, především DPH. To, co každý získal na výplatní pásce, ztratí vzápětí při nákupu v obchodech.

Jenže i když se daně z příjmu sníží všem stejně, a i když se daně ze spotřeby všem stejně zvýší, není výsledek pro všechny stejný. Těm, kdo sotva vyjdou, se život prodraží, kdežto těm, kdo zvládají i spořit, zbyde víc. Tyto změny pomohou bohatším a z méně bohatých udělají chudé. A to je prostě nespravedlivé. A v situaci krize je to dvojnásob nebezpečné.

Tuto epidemii nezpůsobil nikdo konkrétní, nemá žádného jednotlivého viníka, ani skupinu obyvatel. Někteří dodržují pravidla důsledněji, jiní méně, některá vládní nařízení jsou smysluplnější, jiná nepřišla, protože se jim vlivové skupiny dokázaly vzepřít. Ale nikdo si v žádném okamžiku nepřeje krizi prodlužovat. I dluh, který způsobuje, ublíží nám všem, My nesmíme dopustit, aby ve volební kampani zapadla klíčová otázka: Kdo zaplatí za COVID? Nesmíme dopustit, aby vítězové voleb řekli: Vy, kdo tu nemáte nikoho, kdo by se vás zastal , vy zaplaťte. A tak se ptám: Kdo tedy ale bude hájit všechny ty prodavačky, uklízečky, knihovnice, ošetřovatelky, pečovatelky, hasiče, policisty, vojáky, lékaře, zdravotní sestry, skladníky, opraváře, montéry… Kdo bude hájit všechny ty muže a ženy v důležitých profesích, díky nimž společnost funguje! Kdo je bude hájit? Jde o každého z nich!

Proto chceme a prosazujeme spravedlnost. Sociální, ekonomickou i spravedlnost v právu. A s ohledem na vrcholící krizi také spravedlnost v tom, kdo ponese její důsledky a v jaké míře. AI když to neděláme vždycky dokonale, přesto jsme my sociální demokraté jediní, kdo o spravedlivou společnost nikdy nepřestane usilovat. My chceme společnost, v níž člověk poctivou prací uživí sebe a svou rodinu. Společnost, v níž člověka, který celý život pracoval, čeká spravedlivý důchod. Po této nemoci bude spravedlnost potřeba víc než kdykoli jindy, pokud nemá krize pandemická způsobit úplný rozpad naší společnosti.

Sociální demokracie není v lehké situaci. Vést rozdělenou společnost je obtížné vždy, vést ji ovšem v době krize je dvojnásob těžký úkol. Nemáme svoje média, nestojí za námi vlivný byznys, naše voličská základna prořídla, naše úspěchy často zapadnou, zatímco potíže a naše vnitřní půtky jsou zveličovány.

To všechno ale známe. Sociálními demokraty jsme se stali i přesto, že jsme tyto obtíže předem znali. Znám je dobře i já, na vlastní kůži. A dnes vám chci svojí kandidaturou na místopředsedkyni strany nabídnout jediné. Mám za sebou velký kus práce! Všechny přezdívky a nálepky, co jsem obdržela za svá tvrdá vyjednávání ve vládě, s opozicí i velkým byznysem, a za návrhy, jimiž jsme dokázali zlepšit život lidí v Česku, přijímám. Dostala jsem je právem. Za skutečnou, nefalšovanou a úspěšnou obhajobu zájmů běžných lidí. Dělala jsem a chci dělat dál jen to, co musí dělat každý sociální demokrat.

Chci, aby v nás obyčejní lidé, jichž je v této společnosti většina, měli zastání. A pro ně chci a budu pracovat. Věřím, že pro to získám vaši podporu.