S manželem jsme se balili na střídačku

S manželem jsme se balili na střídačku

Jana Maláčová se z neviditelné úřednice vypracovala do křesla ministryně práce a sociálních věcí a stala se tak jednou z nejvlivnějších žen Česka. Proč? Její resort totiž pracuje s ohromným rozpočtem přes 600 miliard korun. V unikátním rozhovoru pro LP-Life.cz ale nehovořila jen o politice. Nechala nás nahlédnout také do svého soukromí a prozradila, jak se seznámila se svým manželem, se kterým mají pětiletého syna Gustava, i to, co jako rodina nejraději dělají ve volném čase. Setkání s Janou Maláčovou bylo moc milé a ukázalo, že její slova, na rozdíl od mnoha politiků, nejsou „prázdná“. Při své práci totiž zúročuje bohaté zkušenosti ze svého studia i působení v zahraničí.

Jsou to právě dva roky, kdy jste se z úřednice stala ministryní, tedy političkou. Už toho litujete, nebo si to stále užíváte?

Každý bývalý ministr, kterého jsem potkala, se mě ptal: „Ještě vás to baví?“ (směje se) Lidé mají pocit, že politika je velká zábava, ale ona je to velká řehole… Ale musím říct, že mě to stále baví a vidím v tom smysl.

Myslíte si, že v politice zůstanete? Nebo byste se v budoucnu ráda vrátila spíše k té odborné práci?

V politice člověk neví dne ani hodiny, to je na tom to nejzajímavější. Ale určitě už se potom nevrátím do úřednického stavu. Když jsem se stala ministryní, hodně lidí mi říkalo, že mě obdivují, protože to dělám poctivě a nebojím se říkat svůj názor. Jdu si za věcmi, které považuju za důležité. A tohle znamená, že si člověk uzavírá cestu zpět na úřednický nebo diplomatický post. Takže až skončím v politice, půjdu pracovat mimo tuto sféru.

Co vás na politice nejvíce štve?

Lži a nevěcnost. To mě opravdu přivádí do varu.

V Rychlé zpovědi jste zmínila, že se s manželem nejčastěji hádáte o politice. To ji tedy máte v životě pořád, tedy i poté, co přijdete domů…

Pořád ne. (smích) My se to snažíme rozdělovat a dělali jsme to už před tím, než jsem se stala ministryní. Ale politika je pro nás důležitá, díky tomu jsme se potkali. Bylo to v Bruselu, když jsme se setkávali jako skupina Čechů s levicovým smýšlením. Takže politika je součástí našeho života.

Dříve jsme byli oba idealisti, můj muž potom kariérně hodně stoupal, stal se státním tajemníkem pro EU a praktická zkušenost ho změnila. A pak moje ministerská funkce poznamenala moje vidění světa. Zjistili jsme, že věci nejsou černobílé.

A když se hádáme, tak to není o názorech, v těch se shodneme, ale máme občas rozdílný názor na to, jaký udělat kompromis, aby člověk dosáhl dobrého výsledku. Politika je hodně o kompromisech, často musíte v něčem ustoupit, abyste zachránil výsledek jako celek. A aby ta změna byla opravdu k lepšímu, a nebyl to jen pouhý zářez na pažbě.

Když tedy s manželem politiku „odložíte“, co nejraději děláte ve volném čase?

Rádi koukáme na seriály nebo filmy. Hodně chodíme za kulturou, rádi vaříme pro kamarády… Tedy hlavně manžel. (úsměv) Teď jsme to kvůli koronakrizi museli přerušit, ale jinak rádi v sobotu zveme kamarády na pohodové večery u dobrého vína. A rádi jezdíme se synem do přírody, cestujeme. Máme to opravdu pestré.

Máte dostatek času? Přece jen ministerská funkce je dost náročná a politikům se občas stává, že je vzdaluje své rodině…

Je otázka, co dostatek času znamená. Samozřejmě hodně pracuju, ale také si myslím, že je to otázka nějaké míry. Myslím, že muže a syna nezanedbávám. Záleží také na tom, co člověk obětuje. Dříve jsem trávila hodně času s kamarádkami, měla jsem „vazby“ i bez manžela, vlastní koníčky. A to teď hodně odpadlo. (směje se)

Jste ten pár, který plánuje týden podle diáře? Kdo vyzvedne syna, kdo nakoupí…

Dělali jsme to hodně, ale teď už méně. Máme zažité rituály a funguje nám systém, takže spousta věcí je samovolná. A opravdu hodně nám pomáhají obě babičky, bez těch bychom to nezvládli. I když můj muž by teď asi nesouhlasil, třeba nedávno jsem mu ráno připomínala, jestli počítá s tím, že pojedeme večer do Litomyšle na Smetanovu Litomyšl… Už jsem mu to dříve říkala, ale asi zapomněl a byl poměrně podrážděn, protože měl důležité schůzky. A musel je rušit. (smích)

Jak jako muž zvládá to, že jste teď vlivná žena? Ne každý by to asi nesl dobře…

Musíte se zeptat jeho, ale myslím si, že to zvládá dobře. My jsme to takhle měli pořád, nikdy to nebylo tak, že by jeden „vystřelil“ nahoru a druhý zůstal „dole“. Shodou okolností jsme to měli tak, jako když šplháte po laně a ruce se střídají, vždycky jsme šli každý o kousek nahoru, jeden druhého převýšil, a potom se to vyměnilo. A to je možná i recept, jak se to dá zvládat.

No, teď vás už asi nepřeskočí… Tedy pokud se nestane premiérem!

You never know! (smích) Musím říct, že to zvládá bezvadně. Je to i jeden z důvodů, proč jsem se do něj zamilovala. Je to feminista, je velmi uznávaný a úspěšný ve své práci. Raduje se i z mého úspěchu a pomáhá mi.

Musí být náročné „ladit“ práci a rodinu, když jsou oba kariérně vysoko.

Pamatuji si, že bylo těžké, když manžel kariérně hodně povýšil. Já jsem byla tehdy ředitelka odboru, on státní tajemník, byli jsme oba vytížení, a museli jsme si to celé uspořádat a přeorganizovat. To byla první velká zkouška. A když jsem se potom stala ministryní, tak už jsme to měli zažité. Jen jsme ladili detaily.

Už jste krátce zmínila, že jste se potkali při práci v Bruselu. Povězte mi k tomu více. Jaké byly začátky?

V té době se budovala česká levicová komunita v Bruselu, tak jsme se začali hodně kamarádit. Zároveň jsme byli oba v jiném vztahu, ale pak jsme spolu po nějaké době začali chodit.

A od koho přišel ten první impuls?

Je to trochu vtipné. Jak jsem říkala, že s kariérou to máme trochu „na střídačku“, tak v tomto případě to bylo podobné. Takže oba, každý v jinou dobu, a několikrát opakovaně… A tím že jsme byli každý v jiném vztahu, jsme tomu odolávali. Ale pak už to nešlo. (směje se)

Teď spolu máte pětiletého syna. Co s ním nejraději děláte ve volném čase?

Vymýšlíme různé aktivity. Hodně čteme, syn se začíná intenzivně zajímat o okolní svět, je to hodně o dialozích a vysvětlování. Má ten upřímný pohled dítěte na svět. Zároveň nám klade krásné existenciální otázky. A tím, jak je politika v našem životě běžná, tak z toho velmi často dovozuje různé věci. Takže je to velká zábava.

Také jsme začali jezdit na kole, hrát fotbal. Během dovolené ho chceme naučit plavat a také chce zkusit stanování, takže budeme část dovolené stanovat.

Jak vnímá to, že se jeho maminka objevuje v televizi?

Úplně normálně! (smích) To je úplně nejvtipnější, protože on s tím vyrostl. U nás pak vznikají situace, kdy říkám, že ještě musím jít do práce. A on mi odpoví: „Tak dobře, já se na tebe budu koukat.“ Je mu jasné, že když jdu večer nebo v neděli na oběd pryč, tak budu v televizi. On to tak bere.

Jak se ministerská funkce projevila na vaší životosprávě?

Je to strašný, přesně to, co se nemá dělat. Ale ta politika je taková. Člověk na sebe nemá čas, protože nechcete nic pracovně zanedbat. Budujete vztahy, takže je to o důvěře a spolupráci, což je časově náročné. Zároveň nechcete, aby trpěla rodina, takže investujete čas do rodiny. A výsledkem je, že člověk málo spí, nepravidelně jí, hodně kafuje. Navíc málo pohybu, služební auto, to je všechno strašně špatně… Takže ano, moje životospráva je mizerná.

Mám takový zlozvyk, že když chci mít tady na ministerstvu chvíli klid, tak se schovám na terasu, aby za mnou nikdo nechodil, nechávám telefon na stole. A výmluva je – cigareta. I když mi kouření nechutná. Ale pracuji na změně.

Třeba vaše kolegyně z vlády, paní Schillerová, chodí hodně pěšky. Tak občas z toho auta utečte…

Já se snažím. Vidíte tady ty tenisky? (ukazuje a směje se) Někdy je nasadím a jdu domů pěšky, což je ale časově náročné, protože mě lidé zastavují a vedou se mnou rozhovory. Takže já to mám sice domů hodinu pěšky, ale když váš pět lidí zastaví, tak se to dost protáhne. (smích)

Když mají lidé před sebou ministryni, tak co je vlastně zajímá a na co se ptají?

Většinou zmiňují nějaký svůj konkrétní problém. To je jeden typ. A druhý pak to typické: „Jéé, dobrý den, to jste vy! Můžu se s vámi vyfotit?“ Poslední dobou se mi také několikrát stalo, že mám doma ve schránce dopis, ve kterém lidé popisují svůj konkrétní problém. Dají ho ke vstupním dveřím našeho domu a je na něm napsané: „Prosím, hoďte do schránky paní Maláčové.“

A co s tím jako ministryně můžete dělat?

Můžu si to vyslechnout a pokusit se to řešit. I když přiznávám, že lidé, kteří mi píšou, jsou většinou velmi těžké oříšky. Já si myslím, že sociální systém máme nastavený dobře, sociální „síť“ v 99 procentech případů funguje. Ale pak jsou případy, kdy se sejde kombinace několika nepříznivých faktorů a ti lidé tou síti propadnou. A pak je velmi složité to řešit. Ale vždy se snažím pomoci.

Četl jsem o vás, že se zasazujete o to, aby v politice měly ženy více příležitostí. Pochopil jsem to dobře?

Já jsem feministka a přála bych si, aby v politice bylo více žen. Politika je střet zájmů a ženy tvoří polovičku obyvatel. Pro mě feminismus znamená, že ženy nejsou méněcenné a mají mít stejné možnosti jako muži.

A mají to ženy v těchto oblastech těžší? Nejen v politice…

Nedávno jsem měla velmi podrobný rozhovor s jednou doktorandkou pro její výzkum o diskriminaci žen v politice. A řekla jsem jí, že jsem se nikdy necítila jako politička diskriminovaná, nikdo neřekl: „Maláčová je ženská, tak jí něco provedeme.“ (smích)

Politika je těžké řemeslo pro ženy i pro muže, ty podmínky jsou tvrdé pro všechny. Ale muži politici mají za sebou většinou ženu, která jim vytváří zázemí, protože se to od ní očekává. A pokud nemáte to zázemí, tak jsou neustálé názorové střety, intriky a časová tíseň setsakramentsky těžké.

Člověk se ale musí přizpůsobit. Když chcete hrát politickou hru dobře, musíte hrát podle nastavených pravidel. Je to podobné, jako kdyby si někdo stěžoval, že šachy mají blbá pravidla. Pokud máte dojem, že jsou pravidla tvrdá, tak musíte mít sílu je změnit, anebo nehrát.

Máte velké zkušenosti ze zahraničí, studovala jste tam i pracovala. Když jste se potom vrátila do Česka, mohla jste porovnávat. Co Čechům oproti cizincům chybí?

Trochu nám chybí dlouhodobé a kritické myšlení. A také povědomí o tom, že když má někdo jiný názor, tak to není útok. V české politice bych si přála více snahy o kompromis a dohodu. Místo toho se všichni přetahujeme „na sílu“ a říkáme: „My jsme měli pravdu!“ Nebo: „Buď bude po mém, nebo nic.“

Přemýšlíte někdy o tom, že byste s rodinou zase na čas odjela do ciziny?

Neplánuji to. Já jsem byla v zahraničí dlouho, a i když jsem pracovala v ČR, tak jsem hodně kvůli předchozímu vztahu pendlovala mezi ČR a cizinou. Doma je doma.

A co vás na Česku nejvíce baví?

Jsem tady doma. Mám tady celou rodinu. Mentalita, kultura, zvyklosti, člověk nemusí tolik vysvětlovat.

To je pravda. Děkuji moc za rozhovor.